...v obydlené krajině...

Počátky osídlení ve Středním Povltaví, které v pravěku patřilo pro svou členitost a méně příznivé klimatické podmínky k méně vyhledávaným oblastem, sahají do mladší doby kamenné v 5. tisíciletí př. n. 1., kdy se zde vzácně objevují první hmotné doklady lidské existence. Teprve na konci 2. tisíciletí př. n. 1. v mladší době bronzové ovšem můžeme mluvit o vzniku skutečného souvislého osídlení tohoto kraje. V té době zde žili zemědělci knovízské kultury, kteří obývali první rozsáhlejší sídliště charakteru malých vesnic. Husté osídlení se soustředilo zejména na pravém břehu Vltavy. Pokračovalo i ve starší době
železné (halštatské) v první polovině 1. tisíciletí př. n. 1. Z úrodnějších oblastí středních Čech sem zasáhl vliv lidu bylanské kultury. V mladší době železné (laténské) na konci starého letopočtu Čechy osídlili Keltové, kteří u Hrazan nad řekou Vltavou vybudovali své oppidum. Do té doby početné vesnické osídlení v okolí však tehdy postupně mizelo, což se  nezastavilo ani po příchodu Germánů v době římské. Zdá se, že po několik staletí zůstala zdejší krajina¨téměř pustá. Ve druhé polovině 6. století přicházejí na území Čech první Slované, kteří v následujícím období postupně začínali pronikat i do Středního Povltaví.

O novém rozvoji osídlení zde však můžeme mluvit až v raném středověku. Do té doby snad může sahat vznik nejstaršího správního střediska v Kamýku nad Vltavou, avšak jeho předpokládaná existence již ve druhé polovině 12. století není podložena žádnými písemnými prameny ani archeologickými nálezy. Důležitý královský hrad zde ovšem určitě stál roku 1236, přičemž jeho bezprostřední zázemí tvořily dvě osady s farními kostely sv. Petra a sv. Mikuláše. Severozápadně od Kamýku se v údolí Vápenického potoka postupně vytvořilo osídlení, jehož střediskem se stala ves Dolní Hbity s farním kostelem sv. Jana Křtitele.  Dnes neobvykle znějící staročeský název obce (odvozený snad od slova „dbitý“, tj. dbalý, pečlivý) spolu se starobylým zasvěcením zdejšího kostela napovídají době vzniku ve druhé polovině 12. století, přestože písemné prameny se o ní zmiňují až v roce 1325. Založení vesnice tak s největší pravděpodobností souvisí s tzv. vnitřní kolonizací Čech. Přirozené hranice dolnohbitského obvodu tvořily zalesněné kopcovité masivy na severní a jižní straně, které byly součástí královského loveckého hvozdu. Výšina na severu, jejíž nejvyšším místem je Velká skála (550 m n. m.), se v minulosti nazývala Kozí hřbety. Kopcovitý masiv na jižní straně byl dříve označován jako Červený les. Nejvyšším vrchem zde je Dubenecká hora (531 m n. m.). Údolí, v němž se soustředilo středověké osídlení, leží o více než sto metrů níže, a poskytovalo tak poněkud příznivější klimatické podmínky pro život i zemědělskou činnost.

V obvodu Dolních Hbit postupně od 12. do 16. století vzniklo další osídlení, které se skládalo z přibližně deseti vsí různé velikosti. Většina z nich však byla až do druhé poloviny 19. století zcela nepatrnými osadami, v nichž často stálo nanejvýš pět usedlostí. V samotných Dolních Hbitech se ve středověku mohlo nacházet přibližně deset až dvanáct usedlostí, které obývalo zhruba padesát až sedmdesát osob. V celé farnosti ve středověku žily nanejvýš tři stovky obyvatel. 

Obvod středověké vesnice tvořila samotná osada s přilehlými polnostmi, tak zvanou plužinou. Obyvateli vesnic byli poddaní, kteří byli nejpočetnější skupinou tehdejší společnosti. Netvořili však jedinou vrstvu, ale lišili se sociálně podle toho, zda byli držiteli lánu, pololánu, čtvrtlánu, podsedku nebo byli bezzemky. Právně byli zcela závislí na své vrchnosti, které byli povinni odvádět feudální rentu v podobě peněžních platů. Kromě toho odváděli vrchnosti ještě rentu v naturáliích - většinou vejce a slepice. Roboty se ve středověku obvykle omezovaly jen na pomocné práce o žních a při senoseči. Podstatné části území východně od Příbrami do 14. století náležely ke královskému hradu Kamýk. Vrchností zde tedy byl přímo panovník, přičemž správu statku zajišťovali královští služebníci, tak zvaní manové.

Cyklistická trasa je vedena přes obec Dolní Hbity, v jejíž jihozápadní části se zachovaly pozůstatky původního rozložení zdejší zástavby, která však ve své dnešní podobě vesměs pochází až z 19. a 20. století. Středověký kostel sv. Jana Křtitele, který byl střediskem zdejšího farního obvodu, se bohužel nezachoval, neboť byl v roce 1890 nahrazen novostavbou v pseudorománském slohu. V sousední obci Luhy se nachází památkově chráněná roubená chalupa čp. 19, která dokládá podobu místní venkovské architektury v 18. století.

Téměř veškeré obyvatelstvo bylo negramotné se znalostmi omezenými jen na to, jak dobře obhospodařit pole a postarat se o dobytek. Jejich život provázelo množství pověrečných obyčejů. Šlechtou i měšťany byli s opovržením označováni jako „chlapi“. Rodnou ves opouštěli jen výjimečně, nanejvýš navštěvovali trhy v nejbližším městě. Představy a znalosti venkovanů o světě tedy byly velmi omezené. Jen s malou nadsázkou je možné říci, že znali jen tu část země, „kterou přehlédli z věže svého farního kostela“. Kostel byl ostatně nejvýstavnější, a původně i jedinou zděnou stavbou ve vsi. Byl centrem veřejného života celého farního obvodu. V jeho bezprostředním okolí se řešily nejrůznější záležitosti, od duchovního i od sousedů se lidé dozvídali novinky, v blízkosti většinou stála krčma. Kostel obklopoval hřbitov, který byl místem posledního odpočinku většiny obyvatel farnosti. Veškerá venkovská obydlí v tomto kraji byla původně roubená ze dřeva. Obytné a hospodářské stavby byly seskupeny do uzavřených usedlostí. Střechy kryly slaměné došky, vzácněji dřevěné šindele. Na Vápenickém potoce postupně vzniklo několik mlýnů.

Muži se ve středověku průměrně dožívali čtyřiceti pěti let, ženy kolem čtyřiceti let. Sňatky byly uzavírány ve věku kolem osmnácti až dvaceti let. Ženy za svůj život běžně rodily deset až dvanáct dětí, z nichž však často až dvě třetiny umíraly v kojeneckém věku. Mnoho žen také umíralo na komplikace při porodech, takže muži uzavírali několik sňatků po sobě. Běh života venkovanů se v jednotlivých ročních obdobích řídil dle průběhu zemědělských prací, přičemž byl rytmizován opakujícími se zvyklostmi Církevního roku.