Vydejme se na cestu...

Krajina východně od Příbrami si do určité míry zachovala svoji historickou podobu, která nám umožňuje učinit si představu o jejím vývoji po dobu osmi uplynulých století. Důležitou součástí jejího obrazu byly cesty, které od nepaměti umožňovaly spojení tohoto kraje s dalšími oblastmi Čech. Jejich průběh v některých případech sledují současné silnice, avšak v minulosti byla síť cest mnohem hustší, a tyto komunikace často také směřovaly k místům, jejichž někdejší význam později upadl v zapomnění.

Hlavní dopravní tepnou, která protínala dnešní Příbramsko, byla tak zvaná Zlatá stezka, náležející k nejvýznamnějším obchodním trasám Českého království. Její počátky sahají již do pravěku, písemnými prameny je poprvé doložena v 11. století. Odedávna se po ní ze Salcburska dopravovala do Čech sůl, přičemž název stezky nám dodnes připomíná známé rčení o soli nad zlato. Ze Solné komory v blízkosti
Salcburku směřovala přes Pasov k českým hranicím, které překračovala na Šumavě třemi různými trasami v blízkosti Strážného a Kvildy. Dále pokračovala
přes Volary či Vimperk do Prachatic, Netolic, Vodňan, Písku, Mirotic a Březnice. Do našeho kraje vstupovala v Milíně, míjela Příbram, a přes Dubenec, Obořiště a Dobříš směřovala do Prahy. Její trasu dnes do značné míry kopíruje silnice první třídy a rychlostní silnice R4.

V Milíně se od Zlaté stezky oddělovala další důležitá cesta, která přes Radětice, Dolní Hbity a Zduchovice vedla ke královskému hradu Kamýk – ve 13. století správnímu středisku celého Vltavského kraje. V podhradním městečku mohli cestující pomocí přívozu překonat tok Vltavy, a přes Radobyl a ves Svatý Jan pokračovat do Sedlčan, odkud se ve středověku rozcházelo několik důležitých tras – především cesta do Týnce nad Sázavou, k Sázavskému klášteru, do královského města Kouřim a dále do oblasti středního Polabí, nebo cesta přes Neveklov ke hradu Konopiště, do Benešova, Vlašimi a dále do oblasti horního Posázaví a Českomoravské vrchoviny. Z pravého břehu Vltavy nedaleko Kamýku vedla také důležitá trasa do Milevska, Bechyně, Týna nad Vltavou a do královského města České Budějovice. Severním směrem vycházela z Kamýku přes ves Velká další významná cesta, která se pod Velkou horou rozvětvovala na cesty do Dobříše (přes Daleké Dušníky) a přes Hříměždice ke klášterům na Ostrově u Davle a ve Zbraslavi. Oproti tomu dnes frekventovaná silnice první třídy č. 18 z Příbrami do Sedlčan neměla v dávnější minulosti svoji předchůdkyni, a začala svého významu nabývat až od konce 19. století.

Před staletími panoval čilejší cestovní ruch jen na nejvýznamnějších obchodních trasách, k nimž v této oblasti náležela především Zlatá stezka. Kromě kupců se na cestách objevovali poutníci, členové různých poselstev, královské a šlechtické družiny, a v době válek se po nich přesouvala vojska. Středověcí venkované cestovali minimálně. Pěšky nebo na vozech se dopravovali jen na vzdálenější pole, na mše do farního kostela, nebo do nejbližšího města na výroční trhy. Dopravu zajišťovala tažná zvířata, vozy, káry a v zimě saně. Vozy byly různé velikosti, a nejtěžší z nich byly schopné uvést až 600 kg nákladu. Neměly brzdy, a teprve od 15. století umožňovala pohyblivá přední náprava snadnější zatáčení. Lidé ovšem často přenášeli náklady různé velikosti a hmotnosti v koších, pytlích, plachtách, nůších, putnách a rancích na zádech

Cyklistická trasa je vesměs vedena po cestách, které prokazatelně existovaly již v 18. století, a většina z nich má s největší pravděpodobností mnohem starší původ. Až na výjimky se ovšem jednalo pouze o spojnice místního významu. Mezi obcí Háje a vrchem Vysoký trasa přetíná proslulou Zlatou stezku, pod vrchem Čeláková se v obci Velká napojuje na důležitou středověkou cestu z Kamýku nad Vltavou do Dobříše a Ostrova u Davle.

Cesta vozem z Příbrami do Kamýku nad Vltavou trvala téměř celý den, z Příbrami do Prahy dva dny, po Zlaté stezce z Pasova do Prahy více než týden. Útulek na noc poskytovaly hospody ve městech, přičemž hygiena i obecná kultura cestování byly na velmi nízké úrovni. Kupci si zajišťovali dopravu sami, nebo najímali formany. Z obav před loupežníky, jejichž výskyt byl ve středověku běžný, organizovali společné výpravy a najímali si ozbrojený doprovod. Významnější cesty měly mít šířku osm kroků, rozblácený povrch se jen místy zpevňoval hatěmi. V lesích se podél cest z bezpečnostních důvodů udržovaly průseky na vzdálenost, „co by dospělý muž dohodil kamenem obepjatým prsty“.